Dr. István Túri, nejznámější mistr a učitel zeleninářského pěstování pod krytem, zemřel dne 10. 7. 1999 v 66. roce svého života.
Narodil se 7. 12. 1933 v Ceglédu. Základní a střední školu absolvoval rovněž v Ceglédu, v roce 1952 maturoval na gymnáziu Kossutha Lajose. V roce 1957 získal diplom na Vysoké škole zahradnické a vinohradnické, od roku 1958 působil na Vysoké škole zahradnické a vinohradnické, později na Zemědělské univerzitě v oboru zahradnictví, kde prošel povinnou kariérní stupnicí od vědeckého aspiranta až po titul docenta. Z vlastního rozhodnutí požádal v roce 1993, ve věku 60 let, o odchod do důchodu.
Od svého založení (1990) působil jako výzkumný ředitel společnosti PRODUKT Kutató, Fejlesztő, Termelő Kft., až do své smrti byl duchovním vůdcem šlechtění paprikových odrůd a produkce osiv šlechtěných hybridů.
Svou vědeckou činnost zahájil pod vedením profesora Andráse Somose. Univerzitní doktorský titul získal v roce 1962 na základě disertace o zmapování a analýze zeleninářské pěstitelské oblasti u města Nagykőrös.
Jako první výzkumný úkol zkoumal možnosti pěstování zeleniny na chudých písčitých půdách bez použití organického hnojiva. Z technických otázek jsou s jeho jménem spojeny zejména využití plastů v zahradnictví, vývoj nosných konstrukcí různých zařízení, vypracování topných systémů, vytvoření různých typů ventilačních a závlahových metod, vývoj několika variant dvojitého krytí, návrh typů vytápěných a nevytápěných pěstebních objektů a v neposlední řadě i metoda vodní clony.
Společně se svými spolupracovníky vytvořil systém využití nevytápěných zařízení s přesunem i bez přesunu konstrukcí, stejně jako jednostupňové a dvoustupňové využití vytápěných zařízení, a zkoumal možnosti podzimního a zimního pěstování pod krytem. Trvalou hodnotu představuje i jeho práce při zavádění nových odrůd a odrůdových typů do pěstování a při uplatňování nových pěstitelských technologií.
Vzhledem k omezeným finančním prostředkům, které měl k dispozici, lze říci, že byl dosud nejúspěšnějším maďarským šlechtitelem paprik. Důkazem není jen počet (21) registrovaných a přihlášených odrůd a hybridů, ale především jejich užitná hodnota. I dnes v Maďarsku nejoblíbenější bílá skleníková paprika (HRF F1) potvrzuje jeho mimořádný cit při plánování jednotlivých křížení a výběru rodičovských linií. Kromě toho se pod jeho vedením vyšlechtily mimo jiné odrůdy Hó F1, Pritavit F1, Kaméleon F1, Velence F1, Titán F1 a také kandidátní odrůdy Bajnok F1 a Kápia F1. Významný je i šlechtitelský výchozí materiál, který spolu se svými spolupracovníky shromáždil a který může být zárukou pokračování jeho životního díla. Pod jeho vedením byla vypracována specifická metoda produkce hybridního osiva, která získala i patentovou ochranu a stala se základem fungování celého odvětví produkce hybridních semen.
Mnohostrannost dr. Istvána Túrího nejvíce zvýraznily jeho výzkumy v oblasti biologických typů rostlin. Zavedl pojem pomalého, středního a rychlého růstového typu, určil podmínky jejich vzniku a možnosti jejich změny. Velmi brzy dokázal rozpoznat změny probíhající ve vývoji rostlin. Jeho doporučení k technologickým úpravám v takových případech byla ve většině případů potvrzena praxí. Pan docent Túri vyučoval vysokoškolské studenty i praktikující zahradníky, jeho přednášky byly většinou velmi názorné, prokládané humorem a nesmírně působivé.
Organizace synchronního odborného poradenství je rovněž spjata s jeho jménem. Již na konci 60. a začátkem 70. let vedl v Soroksáru odborné kurzy. Na Zemědělské univerzitě uspořádal několik výstav, mezi nejvýznamnější patřily paprikařské, melounářské a okurkářské výstavy spojené s odbornými konferencemi. Burzu osiv, kterou vymyslel, pořádáme od roku 1981 každoročně k plné spokojenosti pěstitelů zeleniny a firem obchodujících s osivy.
Jeho odbornou publikační činnost charakterizovala snaha o srozumitelnost a popis i předávání praktických postupů. Publikoval více než sto popularizačních článků, převážně v časopise Kertészet és Szőlészet. Oblíbené jsou i jeho knihy o pěstování ve fóliových krytech. Kniha Zahradnictví pod fólií (spoluautor Béla Fodor) byla první zemědělskou odbornou publikací, z níž se prodalo více než sto tisíc výtisků. Za tuto knihu získal ocenění Nívódíj. Na toto uznání i na Řád práce, jímž byl oceněn za svou pracovní činnost, byl vždy hrdý.
V posledních 10–15 letech měly jeho texty i filozofický nádech. Příkladem jsou knihy Növényalkat (Povaha rostlin – možnost a hranice zvyšování výnosu) a Az élet korlátai (Hranice života – shrnutí lidských souvislostí biologie tělesné konstituce). Začal psát i knihu, v níž se vydal na cesty do duchovního světa, do světa bohů. Hodně o ní mluvil a velmi si přál ji dokončit, ale už se mu to nepodařilo. Když se ho ptali na jeho vědeckou práci a publikační činnost, nejčastěji odpovídal: „Počet knih, nových odrůd, patentů, vyznamenání a vědeckých hodností nepodceňuji, ale nepovažuji to za nejdůležitější, proto se nezabývám čísly. V oboru považuji z uvedených i neuvedených činností za důležité jen to, co posouvá zahradnictví vpřed.“
Při své organizační práci potřeboval vytrvalost, někdy až tvrdošíjnou umíněnost, jinak by se mu nepodařilo vytvořit pokusnou plochu Katedry zeleninářství. V pokusném podniku v Soroksáru dodnes řada budov, staveb a fóliových zařízení svědčí o jeho neúnavné organizační práci, hledání nových cest a bohatství nápadů.
Věnoval se také početnému týmu svých někdejších podřízených. Pro kvalitní práci považoval za důležité několik požadavků: vysvětlit, dát napsat, zpětně se doptat, úkol provést a zkontrolovat. Neměl rád nedbalost, lhostejnost a lenost, naopak oceňoval schopnost bojovat, cílevědomou, hodnototvornou práci. Vážíval si i těch spolupracovníků a kolegů, kteří dokázali rozpoznat nové věci a podporovali je, i když si jich jako první nevšimli oni sami.
Často říkával, že kdyby se mu do ruky dostala všemocná kouzelná hůlka, udělal by alespoň tři věci: na týden by zrušil pěstební zařízení s plastovým krytem, aby tak ukázal jejich významnou roli v každodenní spotřebě zeleninových a ovocných salátů a v používání okrasných rostlin; představil by možnosti, které jsme v souvislosti s uzavřenými prostory dosud nevyužili; a – jak říkal – „ne na týden, ale navždy bych ukončil nemoc mistrně formulované prázdnoty, kdy se z rozumných slov a vět stává nicneříkající fráze.“
Chyby a omyly měl, jako každý. V takových případech říkával: „Nikdo z nás není anděl.“ Tyto menší i větší klopýtnutí a omyly odpouštěl i svým spolupracovníkům, pokud za nimi neviděl zlou vůli či úmysl.
Při odchodu do důchodu nepořádal bankety ani oslavy, rozloučil se několika slovy a jeho snad poslední věta zněla: „Rád bych ještě dlouho sloužil věci zahradnictví!“
Bohužel toto jeho přání se nemohlo zcela splnit. Dál v nás žije už jen ve svých odrůdách, knihách a duchovním odkazu.
János Gyúrós